Martina Sáblíková: Podpora mladých sportovců je nesmírně důležitá. Každý závod je pro mě určitou výzvou

Martina Sáblíková byla letos jednou z tváří kampaně společnosti Kinder, foto: Kinder
Martina Sáblíková byla letos jednou z tváří kampaně společnosti Kinder, foto: Kinder

Toužila se stát basketbalistkou, nakonec se ale jejím největším parťákem staly brusle. Na první pohled nenápadná Martina Sáblíková je rychlobruslařskou špičkou a jednou z největších českých sportovních hvězd vůbec. Nejen, že vyniká v rychlobruslení, v posledních letech se dostala i do čela světové silniční cyklistiky. Díky komu se vydala na bruslařský okruh poprvé? Jak dokázala vyniknout ve dvou různých sportech najednou a jaký mají podle ní vztah ke sportu dnešní děti?

Martino, jak jste se jako malá dostala ke sportu a proč jste si vybrala právě rychlobruslení?
„Já jsem původně začala s basketbalem, a to hlavně kvůli tátovi, on ho taky hrál a já jsem chtěla být jako on. Naše rodina byla celá sportovně založená a všichni jsme ty aktivity provozovali společně.“

Kdy jste se dostala k rychlobruslení? Co byl ten první podnět?
„Když mi bylo asi jedenáct, tak si kamarádka mojí mamky našla přítele, což byl Petr Novák. A když se k nám přišel představit, tak se ho máma ptala, co dělá, on řekl, že rychlobruslení, a já to hned taky chtěla zkusit. No a pak už jsem u toho zůstala.“

Většinou se setkáváme s tím, že když dítě začne sportovat, učení a škola jdou trochu stranou. Jak jste na tom byla se školou vy? Měla jste nějaké trable?
„Ze začátku to bylo hodně těžký, to jsem ještě dělala basketbal i rychlobruslení dohromady, takže jsem měla třináct nebo čtrnáct tréninků týdně a ta škola šla lehce stranou. V té době jsem s rodiči trochu bojovala, protože předtím jsem měla jedničky a dvojky a najednou to šlo trošku dolů. Rodiče ale byli rozumní a řekli, že pokud se chci něčemu věnovat, tak že to mám zkusit, protože, jak se říká, život druhé šance moc nedává. Takže od těch jedniček ustoupili a řekli, že nemusím být premiantkou, ale že je důležitý, abych se dostala na střední a abych udělala maturitu. Ale ty základní mantinely byly dané pevně, neexistovalo, že bych vůbec nechodila do školy. Bylo to opravdu těžké, ale já měla velké štěstí, protože i ti kantoři, a to jak na základní, tak pak na střední škole, mě podporovali.“

A co kolo? Proč se rozhodla pustit také do cyklistiky. Je těžší začínat s novou disciplínou v pozdějším věku. Nebo záleží, jakou má člověk průpravu?
„Kolo, respektive příprava na kole, patří k rychlobruslení od vždycky. Všichni rychlobruslaři během přípravy na sezónu najezdí hodně kilometrů na silničním kole. Stejné to bylo i se mnou, jenom jsme si někdy kolem roku 2006 řekli, že do přípravy zařadíme i nějaké závody. Poté jsme startovala poprvé na mistrovství republiky a tak nějak se to rozjelo do současné podoby.

Myslím, že čím je člověk starší tím může být složitější začínat s úplně novou disciplínou. Pokud ale člověk již před tím nějaký sport dělal, tak se mu může přecházet lépe.“

Co byste poradila dnešním rodičům? Jak motivovat děti ke sportu, aby pořád neseděly u počítače?
„Ono je toho hodně těžké, ale já si myslím, že ty hry a počítače by měly být až za odměnu. Přijde mi, že lidé, co sedí pořád doma, vůbec nemají ponětí o tom, co se děje venku. Já jsem vždycky přišla domů ze školy, zahodila jsem tašku a šla jsem ven a učení šlo stranou, protože jsem potřebovala na vzduch. Takže já osobně si nedokážu představit, že bych přišla ze školy a zase se zavřela doma a seděla u počítače. Zvlášť když se u nich dnes mnohdy sedí i ve škole. Elektronika je zabiják všeho.“

Když se dítě rozhodne sportovat, máte pro rodiče nějaké rady, jak je v tom podpořit, aby u toho sportu vydržely? Co pomáhalo vám, když jste měla nějaké špatné období, když vám to nešlo podle vašich představ?
„Já musím říct, že jsem takové problémy naštěstí neměla, mě to od začátku bavilo. A to je asi to hlavní, aby si dítě vybralo sport, který ho baví. Pak taky hodně záleží na kolektivu, ten si ale občas člověk vybrat nemůže, takže se může stát, že se v něm najde někdo, kdo vám nesedí. Ale to se dá vyřešit přestupem do jiného klubu nebo oddílu. Dítě by si hlavně mělo vybrat samo. Já teď vidím spoustu rodičů, kteří ty děti zaměřují více směry, třeba s nimi chodí do tělocvičny, hrají florbal, jezdí na kole, dělají zkrátka vše pro to, aby to dítě poznalo víc aktivit a pak si vybralo. To je asi opravdu důležité, aby mělo dítě odmalička nějakou možnost volby a aby byly vedené k aktivnímu životu. Znám totiž na druhou stranu i rodiče, kteří mi říkají, že si museli koupit nový tablet, protože jejich čtyřletý syn potřebuje svůj, aby si mohl hrát. Já chápu, že to je pro spoustu rodičů, kteří jsou časově vytížení, mnohem jednodušší, dát dítěti do ruky tablet nebo něco podobného, místo aby šli společně třeba ven. Ale je to špatně.“

Aktuálně spolupracuješ na kampani Face Promo značky Kinder. Čím tě tato kampaň oslovila?
„Přiznám se, že jakákoli podpora sportu jako takového, navíc malých začínajících sportovců mi přijde nesmírně důležitá. Proto jsem příliš neváhala s tím, stát se jedním z ambasadorů a mít tak možnost se veřejně postavit za to, že je fajn podporovat děti už do útlého věku v jakékoli sportovní disciplíně, která je baví. Navíc děti uvidí i to, jak jsme začínali my, jak to mnohdy nebylo vůbec jednoduché a že většina z nás v průběhu let měnila i své sportovní zaměření. Nemusí mít jasno hned od začátku, najít si svou cestu mohou i mnohem později. Důležité je hlavně najít si ke sportu kladný vztah a mít touhu poznávat nové věci a zdolávat překážky.“

Čím se při závodech nebo obecně životě řídíte, máte nějaké motto?
„Říkám si, že každý závod je pro mě určitá výzva. Bude mi za chvílí třicet a už přicházejí mladší a lepší, takže člověk si říká, že ještě tenhle závod zkusí, že ještě může překvapit, ale samozřejmě je to už těžké, už to není jako na začátku, když je člověku osmnáct a může si říkat, že když se to nepovede dneska, povede se to zítra.“

SHARE
Vše, co o sportu budete chtít vědět

Komentáře