Dopingoví hříšníci? Jeden před námi utíkal i po hromosvodu, říká Polák z Antidopingového výboru

Michal Polák, foto: Jakub Havlíček, SportPeople.cz
Michal Polák, foto: Jakub Havlíček, SportPeople.cz

Doping je ve sportu stále žhavějším tématem. Dá se bez něj v dnešní době sportovat na vrcholové úrovni? Na naše otázky nám odpověděl Michal Polák z Úsek osvěty a vzdělávání Antidopingového výboru ČR.

Kolik dopingových testů se v České republice udělá ročně?
„To číslo není každý rok úplně přesné. My děláme zhruba 1 250 dopingových testů jako Antidopingový výbor České republiky. Ale to číslo se ještě zvyšuje o počet dalších odběrů, které děláme na významných akcích v celé republice. To když tady bylo například Halové mistrovství Evropy v atletice, hokejový šampionát či Světový pohár v biatlonu. To si ale platí subjekty sami. Nedá se proto přesně říct, kolik to je, odhadl bych to ale na přibližně 1 500 testů. Z peněz daňových poplatníků se dělá 1 250 testů, na které dostáváme peníze ze státní pokladny.“

Kam se po odběru posílají vzorky?
„Laboratoř v českém Hloubětíně byla založená v roce 1966 jako jedna z prvních na světě. Avšak ukončila činnost k poslednímu červenci roku 2011, protože Ministerstvo zdravotnictví se rozhodlo, že nenakoupí další analytické přístroje na odhalování dopingu. Takže my vozíme vzorky do vesnice Kreischi kousek od německých Drážďan. Jinak v současné době pracuje na světě 35 certifikovaných laboratoří, z toho 20 v Evropě. To jsou jediné laboratoře, které mají oprávnění provádět analýzy dopingových testů.“

Je možnost, že ani důkladné testy u někoho neodhalí doping?
„Samozřejmě, je to jako když jezdíte autem. Taky nemůžete říct, že každý řidič, který je na silnici, je střízlivý. Takže se může stát, že ne každý podvodník uvázne v sítí. Někdy to trvá déle, někdy je odhalen záhy. Nemůžeme si ale namlouvat, že je sport jenom čistý. Jako jsou hříšníci na silnici, tak se to může stát i ve světě sportu.“

Je pro sportovce nejhorší volbou odmítnutí dopingového testu?
„Nechci říct nejhorší. Dostane ale stejný trest, jako kdyby byl pozitivní. Dokonce se jednou stalo, že hříšník se před námi snažil uniknout slaňováním po hromosvodu. Všeobecně ale platí, že odmítnutí nebo útěk tomu sportovci nepomůže.“

Trest je většinou v řádech čtyř let. Jsou tu ale sportovci, zejména kulturisté, kteří ani po té době nepřestanou a k dopingu se dokonce hlásí. Co s nimi?
„Ta kulturistika je dá se říct nejhříšnějším sportem vůbec. V minulosti bylo 33 % z odebraných vzorků pozitivních. V kulturistice je ale problém v tom, že když dostanou trest od svého sportovního svazu, většinou přestoupí k profesionální kulturistice. To je, řekl bych, sportovní sdružení, které nepatří pod Českou unii sportu). A ty už my neodebíráme. Je pravda, že kulturistika trochu kazí image sportu, protože dost kulturistů chodí cvičit i do fitness center a v negativním smyslu ovlivňují mladé kluky. A v některých fitness centrech se dá sehnat doplněk stravy obohacený o nějaké anabolika, což je látka, která je mezi sportovci zakázána.“

Ve kterých sportech děláte nejvíce dopingových testů?
„My máme hlavně povinnost odebírat sportovce, kteří jsou ve střediscích vrcholového sportu rezortu školství, armády a vnitra. To jsou ti první, protože ti dostávají ještě instruktorské výplaty, aby se mohli naplno věnovat sportu a nemuseli mít i klasické zaměstnání. Potom se samozřejmě musíme zabývat dalšími reprezentanty, kteří nejsou ve střediscích vrcholového sportu. Jedná se o profesionální fotbalisty, hokejisty či basketbalisty. Co se týče počtu odběrů, tak nejvíce odebíráme atlety. To je dáno i tím, že mají širokou škálu disciplín. A když máme odebírat vždy ty nejlepší, tak toho zkrátka musíme odebírat víc. Na druhém místě je cyklistika, kde je to riziko celkem vysoké. No a na třetím místě je fotbal. Ne že by byl tak hříšný, je to proto, že má jasně dominantní členskou základnu mezi českými sporty.“

Je nějak rozdělený počet odběrů při soutěžích a mimo ně?
„Většina odběrů se týká soutěží. Jak víte, tak třeba i na olympiádě jdou první tři automaticky na testy. Plus dalších tři až pět závodníků, kteří jsou vylosovaní z celého startovního pole. Ty mimosoutěžní se samozřejmě dělají taky. To je proto, aby sportovci věděli, že můžou být odebírání 365 dní v roce. Je to rozšíření pro ty sportovce, kteří by nad tím uvažovali, jestli si vzít nebo nevzít. Takže raději nevzít, protože můžou být klidně vyzváni k dopingové kontrole.“

Jak funguje hlášení pobytu v českých podmínkách?
„Hlásit se musí lidi, co jsou ve středisku nebo třeba nadějní sportovci na další olympiádu. Ty jsou v takzvaném národním registru, vybírá je Antidopingový výbor České republiky. Pak je další skupina sportovců, to jsou ti nejšpičkovější a ti vybírají jednotlivé mezinárodní sportovní federace. Ti jsou zase v mezinárodním registru. Například lyžařka Šárka Strachová nebo atletka Barbora Špotáková. Tito sportovci musí hlásit svojí polohu 365 dní v roce, vždy po čtvrtletí. Každý den si musí mezi pátou hodinou ranní a jedenáctou hodinou večerní vymezit jednu hodinu, ve které může dojít k odběru. Samozřejmě mohou být odebírání po celém světě. Ne tedy našimi komisaři, ale lokálními. Existuje totiž právo odebírat sportovce jiné země.“

Říká se, že vrcholový sport se nedá dělat bez dopingu. Je to pravda?
„Je jednoznačné, že doping v některých sportech pomáhá, to si nebudeme nic namlouvat. Můj názor je ale jednoznačný: vrcholový sport se dá dělat čistě bez dopingu, ale je tam potřeba více úsilí, důraz na stravování, důraz na rehabilitaci, aby ti sportovci byli schopni absorbovat těžké tréninkové dávky.“

Doping je vždy o krok dál než testy. Neukáže se někdy pravda až za pár let?
„Je to jako ve všech sférách společnosti. Nikdy nevymýtíte užívání drog nebo kriminalitu ve společnosti. Takže rozhodně nemůžeme říct, že sportovci jsou elitou společnosti a všichni jsou čistí a féroví. Není tomu tak. Nejsou to všichni úplně ideální lidi. Jsou mezi nimi i tací, kteří chtějí nějakým způsobem podvádět. To se děje ve všech sférách. Těžko můžeme předpokládat, že ve sportu se tohle neděje.“

Dopingový test na moč. Souprava obsahuje láhev na vzorku A a B. Foto: Jakub Havlíček, SportPeople.cz
Dopingový test na moč. Souprava obsahuje láhev na vzorky A a B. Foto: Jakub Havlíček, SportPeople.cz

Jaký je váš názor na terapeutické výjimky?
„Já si myslím, že je to správné. Samozřejmě v případě, že se to správně využívá. My tady máme komisi pro terapeutické výjimky, což je skupina lékařů, kteří se tím zabývají. Naše komise ale dává výjimky pouze na národní úrovni. Ty vrcholové sportovce, kteří mají terapeutickou výjimku, schvaluje mezinárodní federace. Například u tenisu je to ITF (International Tennis Federation). Jejich komise rozhodne, jestli na základě lékařských vyšetření a testů udělí či neudělí výjimku. Výjimky jsou pro sportovce, kteří nejsou zcela zdraví, aby nějakým způsobem mohli sportovat vrcholově. Jinak bychom ty lidi vyřadili ze sportu. Například astmatici, cukrovkáři nebo i alergici. Jde tam ale o to, že terapeutická výjimka by neměla zvýhodnit sportovce, kteří používají nějaký zakázaný lék. Spíše by měla umožnit sportovcům se zdravotním handicapem soutěžit se zdravými sportovci.“

Souhlasíte se znovutestováním vzorků po několika letech a následném odebíráním medailí či titulů?
„Řekl bych, že tohle je docela těžká otázka. Pravdou je to, že v letech 1999-2002 bylo zakázáno – a ten zákaz platí až do dneška – užívat růstový hormon. Ale v těch třech letech neexistovaly přesné analytické přístroje v laboratořích na to, aby to bylo odhaleno. Jedna věc je najít lék, který se zakáže. Druhá věc je ale najít takovou analýzu v laboratoři, aby se to dalo odhalit. V mnoha případech se může stát, že se látka zakáže. Ale sportovci ví, že se to nedá zjistit a tak to užívají. A tím, že se ten vzorek uskladní, tak se dodatečně ukáže, že ten sportovec podváděl.

Můj názor je, že to má být odhaleno. Raději pozdě než-li vůbec. I když lidé by to chtěli hned. Někdy to tak ale nejde a chvilku to trvá. Je to tak, že farmaceutické koncerny chtějí v dobré vůli objevit nové účinnější léky na nemoci, které zatím neumíme léčit nebo je neléčíme dokonale. Pravdou je to, že i když podepsali určitá memoranda se Světovou antidopingovou agenturou, někdy se z laboratoře dostane lék, který se zneužívá. A to ještě předtím, než ten lék začne být užíván. Vždycky má hříšník ve sportu náskok před komisařem.“

Když se vrátíme k případu cyklisty Lance Armstronga. Mnoho lidí se ho zastává a říká, že i když dopoval, tvrdě dřel…
„On byl sedminásobný vítěz Tour de France. Když mu odebrali tituly, chtěli je udělit někomu jinému. Zjistilo se ale, že za těch sedm let na těch stupních vítězů bylo 21 cyklistů, z nichž 20 dříve či později bylo potrestáno za doping. Takže těch sedm ročníků Tour de France nebylo nahrazeno jiným vítězným jménem. To je takový nepřímý signál, že v té době to bylo rozšířené. Samozřejmě Armstrong trénoval špičkově. Nutno ale dodat, že měl i nejlepší laboratoř, která mu dodávala doping šitý na míru. Údajně za to ročně vyplácel asi milion dolarů. Takže měl i nejkvalitnější doping. Rozhodně ale musel i trénovat. Taková ta utkvělá představa, že bere doping a jenom doma leží a vyhraje, to samozřejmě v jeho případě neplatí. Je pravdou to, že měl povolení používat kortikoidy po operaci varlat, protože mu byla zjištěna rakovina. A to měl v rámci následné rekonvalescence, aby se mu to nevrátilo. Samozřejmě kortikoidy patří mezi zakázané. Pak se dodatečně ukázalo, že on ty kortikoidy užíval v množství nad rámec terapeutické výjimky. Tam byl problém ten, že cyklistická unie UCI zametla pozitivní výsledky Armstronga pod koberec. Už se tam vyměnilo vedení a tak se zdá, že se to snad zlepšuje. Byli tam dokonce zapojení i komisaři, kteří ho kryli. To znamená, že mu dopředu oznamovali, kdy bude odebírán. Skrýval se před komisaři. Zkrátka všichni pracovali na tom, aby ten Armstrong byl nejlepší. Samozřejmě byl asi svým způsobem výjimečný.“

Jak se momentálně díváte na cyklistiku? Věříte, že je čistým sportem?
„Myslím si, že v období Armstronga byla ta voda zakalená. A tímhle případem a svědčením dalších cyklistů proti Armstrongovi se v podstatě řeklo, jak se to v tom pelotonu dělalo. Že ty kamiony, které tam jezdily, byly transfúzními stanicemi. Dříve při Tour de France mohli cyklisté spát, kde chtěli. Dnes už musí spát v oficiálních hotelech, aby se to dalo kontrolovat. Dále se třeba sledují úseky, jako například na kopec Tourmalet v průběhu X let. Dnes jsou ty časy horší než v minulosti. Takže se ukazuje, že se ta voda čistí. Cyklisté totiž trénují stejně, ne-li více než jejich předchůdci a přesto dosahují horších výsledků. Jsou tam také tajní, kteří doprovázejí peloton, aby se tam někde nedostaly zakázané prostředky. Myslím si, že u Tour de France a dvou závodů Grand tour (Giro d´Italia a Vuelta a España) je to už hodně kontrolované. Cyklistika jako taková není zas tak hříšný sport.“

Je možné se třeba během Tour de France stát ze dne na den „čistým“?
„Já si myslím, že ano. Dnes ty povolené doplňky stravy urychlují regeneraci. Takže si myslím, že je to v lidských možnostech.“

Říkalo se, že když sportovec dopoval a měl látku v těle, řekl, že je nemocný nebo zraněný. Tím se vyhnul testování na akcích. Pomohl by si takhle i v dnešní době?
„Teoreticky ano. Proto tam ale nastoupily ty mimosoutěžní odběry. Když se odhlásíte ze závodu, neznamená to, že nemůžete být odebíráni. Jen pro zajímavost: i sportovec, který je potrestán, tak může být během svého trestu odebírán. Aby to nebylo tak, že někdo je potrestán zákazem činnosti, ale stejně do sebe například napere anabolika. A po skončení trestu bude ještě jednou tak silný. To jsou vlastně další opatření, které vedou k tomu, aby se ten doping zamezil, respektive aby se ta možnost v maximální možné míře omezila.“

Jak vnímáte ruský dopingový skandál v souvislosti s letní olympiádou v Riu?
„Bylo zajímavé, že Mezinárodní olympijský výbor v čele s Thomasem Bachem ten návrh Světové antidopingové agentury WADA (vyloučit všechny ruské sportovce) nevzal. Dal pokyn jednotlivým sportovním federacím, ať se sami rozhodnou, jestli chtějí nebo nechtějí ruské sportovce na olympiádě. Víte, jak to dopadlo. Nebyli tam ruští atleti a nebyli tam vzpěrači. Paralympijský výbor ale například pro paraolympiádu v Riu rozhodl jinak a řekl, že to bude bez ruských sportovců. Protože jsou tak hříšní, že nezáleží na tom odvětví. Laboratoř v Moskvě pracovala tak podvodně, že vlastně kryla pozitivní vzorky. Já sdílím názor Světové antidopingové agentury, že to rozhodnutí WADA bylo správné, a že ruští sportovci na olympiádě v Riu neměli vůbec být.“

Jak vlastně celá kauza ruského řízeného dopingu propukla?
„Ono to vlastně celé vzniklo tak, že Vitaly Stepanov (ruský komisař) a jeho žena Julia (atletka) už od roku 2010 psali na různá místa. Na WADU či atletickou federaci o tom, že v Rusku se ty kontroly neprovádějí tak, jak určuje světový antidopingový kodex. Teprve v roce 2013 si toho všimla německá státní televize ARD, konkrétně investigativní novinář Hajo Seppelt. Na základě informací které měl, se vydal do Ruska. Skrytou kamerou a hledáním různých listinných dokumentů zjistil, že ten problém tam skutečně je. A že Stepanov mluvil pravdu. Natočil o tom film, který odvysílal v prosinci 2014 na německé televizi ARD pod názvem Jak se rodí šampioni v Rusku. Až na základě tohoto dokumentu začala Světová dopingová agentura konat. Ustanovila nezávislou vyšetřovací komisi a ta tam vyjela a zjistila, že je to skutečně tak. Komise v listopadu 2015 udělala tiskovou konferenci v Ženevě a všechna fakta, která tam zjistili, zveřejnili před novináři. Na základě toho Světová antidopingová agentura uzavřela laboratoř v Moskvě a doporučila rozpustit antidopingový výbor. Zjistilo se, že v Rusku od roku 2011 Ministerstvo sportu vedené Vitalyem Mutkem udělalo plán, jako pomocí dopingu dostat ruské sportovce na medailová místa, jako byli zvyklí v minulosti. Takže od roku 2011 existuje přímo státem řízený doping.“

Myslíte si, že i v jiných zemích existuje státem řízený doping?
„Třeba velký problém by měli v Číně. Do srpna byla uzavřena laboratoř v Pekingu, což je jedna z největších antidopingových laboratoří co se týče počtu vzorků. Nesplňovala totiž standardy světového antidopingového kodexu. Teď se ale obnovila a došlo tam k určitému zlepšení. Zhruba před rokem byla obrovská aféra s anaboliky v USA. Bylo zjištěno, že drtivá většina anabolik se dováží z černých laboratoří z Číny. Zjistilo se, že je vozili na lodích, takže tam musela být i nějaká mezivládní spolupráce. Pak pomocí americké pošty, která to distribuovala, se zjistilo, kde se to odebírá a jaká jsou odběrní místa. Takže tady došlo k nějakému zlepšení.

Nemůžu říct, že je to úplně čisté. V Číně nikdy nebylo zjištěno, že by stát nějakým způsobem řídil doping. Velké problémy jsou například v Keni. Víme, že tam mají ty nejlepší vytrvalce na světě. Tam byl taky problém, takže i tam se rozpustil antidopingový výbor. Přijeli experti ze světa a snažili se to nějakým způsobem dát dohromady. Teď se zdá, že se to taky zlepšilo. V Africe totiž není žádná antidopingová laboratoř a ani počet komisařů není tak velký. Přeprava vzorků je tam velice nákladná. Takže boj proti dopingu je tam složitější. Problémy jsou i jinde. Uzavřely se například také laboratoře v Madridu, Lisabonu nebo Jihoafrické republice. Někdy je lepší uzavřít laboratoř, než kdyby měla pracovat nekvalitně a nedobře vyhodnocovat výsledky. Třeba v Japonsku, kde je ten sport bohatý, tam doping téměř není. Pro Japonce je to prostě v rozporu s jejich naturelem. Jsou vychováváni, že podvádět se nemá. A jsou zase jiné země, kde říkají, že medaile je hlavní. Jakým způsobem ji člověk získá, to je už nezajímá.“

SHARE
Pochází z Bratislavy. Milovník všech druhů sportu, ale nejvíce florbalu. Jinak multitalentovaný čávo, který pořád vymýšlí nové věci a nejraději je někde na cestách.

Komentáře